Pravidelní návštěvníci inscenací, které v plzeňském Divadle Dialog uvádí Jakub Zindulka, vědí, že mohou vždy počítat s nápaditou a velmi různorodou dramaturgií, neotřelými tituly a výbornými hereckými výkony. A nově uvedení Iluzionisté švédského autora Bengta Ahlforse ve výborném překladu Františka Frohlicha, v nichž se setkali otec a syn – Stanislav a Jakub Zindulkovi, jsou skutečnou lahůdkou. Stanislav Zindulka exceluje v  hlavní roli stárnoucího herce Kazimíra Kanta, skvělou partnerkou mu je živelná Olga Ženíšková jako neodbytná mladá literátka Charlotta Wallgrenová a jejím protipólem je pragmatický lékař ve výborném podání Jakuba Zindulky, který je rovněž režisérem inscenace. Před diváky se rozehrává s plnou silou hra, která je nejen o divadle, ale i o nás samých. O iluzi divadelní i o té naší. Co je doopravdy a ´jenom jako´? Kdy my sami, neherci, v životě hrajeme, jaké role vlastně, a uvědomujeme si to vůbec? Iluzionisté jsou výborně napsáni. Najdeme v nich přesně vyváženou směs vtipu, humoru, sarkasmu, reality i nostalgie s řadou přesahů vybízejících k zamyšlení. Jakub Zindulka to vše dokázal ve své režii beze zbytku postihnout a vyzdvihnout. Jeho režie má smysl pro celek i detail, má přesný temporytmus. Ve zhruba dvouhodinovém představení se ani vteřinu nenudíte, nic není zbrklé ani rozvleklé, nikde nenajdete jediné hluché místo. Žádná myšlenka nezapadne, situace jsou výborně rozehrány, všechna gesta perfektně sedí. Jste okamžitě vtaženi do děje, hořká komedie začíná, rozvíjí se a graduje bez sebemenšího zaváhání. Stanislav Zindulka podává ve svých těžko uvěřitelných 85 letech famózní výkon plný mladického temperamentu a elánu. Brilantně, s humorem i vážností ztvárnil herce, jehož inscenace a patrně i celá kariéra, jsou těsně před neodvratnou derniérou. Kolik rozličných hnutí mysli, kolik rozličných gest, kolik výrazů, kolik jedinečné mimiky postupně odkrývá podstatu hereckého barda, jehož Stanislav Zindulka ztvárňuje! Z chrchlajícího muže hledajícího u sebe nemoci za každou cenu, se vyloupne tančící elegán, který je ochoten vylézt na židli, aby zkoušel roli Boha v nové hře půvabné Charlotty. Ale je také muž, který skrývá životní tajemství, nezdar a smutek. A člověk, jenž s nadhledem a jakousi sarkastickou moudrostí pobaven sleduje výměnu názorů spisovatelky a lékaře ´suchara´, který pro nějaké vyšší filozofické úvahy a náročné divadelní hry nejeví valné pochopení. Díky Iluzionistům oceníte mnohé z mistrovství Stanislava Zindulky. Při jeho interpretaci monologu Krále Leara či při sugestivním popisování Molièrovy smrti vás mrazí, cítíte zvláštní pokoru. Před uměním a před lidským životem. Ve všech okamžicích, humorných i těch dojemných, se s ním skvěle doplňuje Olga Ženíšková. Získala zde svou další velkou příležitost a beze zbytku ji využila. Ani ona není černobílá, jednoduše přímočará. Pod slupkou intelektuálské dravosti se skrývá zklamání, je bojovná, energická, drzá. A laskavá a chápající. Scéna, v níž diskutuje s lékařem, v podání Jakuba Zindulky, o umění, divadle a o životě, je neodolatelná. Jakub Zindulka dal této, byť nevelké roli, naprosto přesný charakter. Iluzionisté se odehrávají na zcela jednoduché scéně navržené Jakubem Zindulkou. Najdeme na ní jen pár kousků nábytku a několik rekvizit, atmosféru jí dodávají staré divadelní fotografie. A přesně to stačí. Naplňují ji emoce, umění, naplňuje ji skutečné divadlo. Divadlo, které baví i dojímá. A které v nás zanechává hlubokou stopu. Ke kterému se chcete vrátit a vidět jej znovu. Protože jste byli účastníky skutečného hereckého koncertu a výborně se při tom pobavili.

GABRIELA ŠPALKOVÁ