Představení 2001/2002 G. Apollinaire - Lásky Apollinairovy a Prsy Tiresiovy

Soubor: Zamračené děti
pro dospělé
Hrálo se v sezóně 2001/2002
autor - G. Apollinaire

Lásky Apollinairovy a Prsy Tiresiovy Jak napsala Alena Zemančíková: „Dramatická hříčka Guillauma Apollinaira je v inscenaci režisérky Aleny Dvořákové uvedena životopisnou montáží z básníkovy účasti v 1. světové válce: zmiňují se jeho lásky a cituje se z korespondence a milostné, velmi erotické poezie, je připomenuto básníkovo zranění a následná operace lebky, demobilizace, svatba a krutě předčasná smrt na španělskou chřipku. Erotické třeštění lásky na pozadí vražedného třeštění válečného je prostorem pro uplatnění málo známých a básnicky působivých textů, jejichž obrazy překvapují až šokují svou moderností a připomínají Apollinairovu nepochybnou genialitu. Další část představení, hříčka Prsy Tiresiovy, je uvozena básníkovou uměleckou proklamací, jíž vstoupil do pouhých několika týdnů života poválečného, než zemřel, jako mnoho jiných, na infekci, jež kosila lidi jako mor. Burleska Prsy Tiresiovy, sama o sobě rozhodně ne nejsilnější z autorových textů, se dostává v druhé půli představení do nových souvislostí, její feministické žerty v sobě nesou pozůstatek válečné tragédie a ačkoli se divák rád oddá nadreálnému proudu obrazů a absurdních představ, baví se jím s vědomím básníkova osudu i kulturně historických souvislostí. Po dramaturgické stránce je inscenace připravena s důvtipem a znalostí Apollinairova díla, charakteristickým rukopisem Aleny Dvořákové.“

4.4.2002 Zamračené děti vítězí Apollinairem

Vladimír Gardavský PLZEŇ – Režisérka Alena Dvořáková si často vybírá k inscenování texty, o kterých lze soudit, že jsou nehratelné. A pokaždé jí pod rukama vznikne poutavé představení. Je to tím, že obvykle nepřebírá tyto texty tak jak „leží a běží“, a přestože ctí osobité vyjadřování jednotlivých autorů; přizpůsobuje si jejich díla svému naturelu a z dramatických, básnických či prozaických textů vytváří jevištní básně. Nejinak je tomu i v případě pořadu Lásky Apollinairovy, který v plzeňském Divadle Dialog uvedla se souborem Zamračené děti. Základem inscenace se stal jeden z milníků historie avantgardy 20. století – „nadrealistické drama“ Prsy Tiresiovy. A stejně jako u dříve uváděného Apollinairova Zavražděného básníka využila režisérka i tentokrát starší, zpěvnější a místy i půvabně archaičtější překlad Jaroslava Seiferta. Snad jen některé výrazy mohly být korigovány, namísto Seifertovy repopulace se například nabízí Konůpkův výstižnější překlad znovurozmnožení. A právě tento problém (nerodí se více dětí, protože se dosti nemilujeme), zpracovaný básníkem velice hravě a rozpustile, je námětem hry. Emancipovaná Tereza (suverénní Lucie Vinšová) se chce ve všem vyrovnat mužům, zbavuje se svých vnad a jako Tiresias odchází za svou vysněnou kariérou. Opuštěný Manžel (formě hry asi nejbližší „kubofuturistická kreace“ Lukáše Langmajera) se pak pokouší o výrobu novorozeňat nejrůznějšími technickými způsoby. To vše před zraky řady groteskních epizodních postav a především Zanzibarského lidu (tvárná Michaela Roubalová), neboť vše se odehrává v bájném Zanzibaru. Feminismus se v našem prostředí naštěstí nikdy příliš nezradikalizoval, a tak Apollinairovo škádlení na toto téma zcela vyhovuje našemu cítění. Stejně tak zakladatelský pokus o novu výrazovou formu odmítající popisný realismus, ale i pouhé mechanické využívání jevištních pomůcek je i dnes schopen zaujmout. Vždyť odtud se odvíjí většina toho, co je dnes v „nekamenný divadlech“ zajímavé. Inscenace Prsů Tiresiových je doplněna koláží z Apollinairových veršů a korespondence, kterou je třeba v pohybu i v mluvním projevu ještě zpřesnit. V sólovém výstupu Ředitele (prolog hry) se zato doslova blýskl Jiří Kout. Ne náhodou se Zamračené děti staly laureáty regionální přehlídky divadel poezie v Nečtinách a inscenace Lásek Apollinairových byla nominována na národní přehlídku Wolkrův Prostějov.