Zamračené děti vítězí Apollinairem

Vladimír Gardavský PLZEŇ – Režisérka Alena Dvořáková si často vybírá k inscenování texty, o kterých lze soudit, že jsou nehratelné. A pokaždé jí pod rukama vznikne poutavé představení. Je to tím, že obvykle nepřebírá tyto texty tak jak „leží a běží“, a přestože ctí osobité vyjadřování jednotlivých autorů; přizpůsobuje si jejich díla svému naturelu a z dramatických, básnických či prozaických textů vytváří jevištní básně. Nejinak je tomu i v případě pořadu Lásky Apollinairovy, který v plzeňském Divadle Dialog uvedla se souborem Zamračené děti. Základem inscenace se stal jeden z milníků historie avantgardy 20. století – „nadrealistické drama“ Prsy Tiresiovy. A stejně jako u dříve uváděného Apollinairova Zavražděného básníka využila režisérka i tentokrát starší, zpěvnější a místy i půvabně archaičtější překlad Jaroslava Seiferta. Snad jen některé výrazy mohly být korigovány, namísto Seifertovy repopulace se například nabízí Konůpkův výstižnější překlad znovurozmnožení. A právě tento problém (nerodí se více dětí, protože se dosti nemilujeme), zpracovaný básníkem velice hravě a rozpustile, je námětem hry. Emancipovaná Tereza (suverénní Lucie Vinšová) se chce ve všem vyrovnat mužům, zbavuje se svých vnad a jako Tiresias odchází za svou vysněnou kariérou. Opuštěný Manžel (formě hry asi nejbližší „kubofuturistická kreace“ Lukáše Langmajera) se pak pokouší o výrobu novorozeňat nejrůznějšími technickými způsoby. To vše před zraky řady groteskních epizodních postav a především Zanzibarského lidu (tvárná Michaela Roubalová), neboť vše se odehrává v bájném Zanzibaru. Feminismus se v našem prostředí naštěstí nikdy příliš nezradikalizoval, a tak Apollinairovo škádlení na toto téma zcela vyhovuje našemu cítění. Stejně tak zakladatelský pokus o novu výrazovou formu odmítající popisný realismus, ale i pouhé mechanické využívání jevištních pomůcek je i dnes schopen zaujmout. Vždyť odtud se odvíjí většina toho, co je dnes v „nekamenný divadlech“ zajímavé. Inscenace Prsů Tiresiových je doplněna koláží z Apollinairových veršů a korespondence, kterou je třeba v pohybu i v mluvním projevu ještě zpřesnit. V sólovém výstupu Ředitele (prolog hry) se zato doslova blýskl Jiří Kout. Ne náhodou se Zamračené děti staly laureáty regionální přehlídky divadel poezie v Nečtinách a inscenace Lásek Apollinairových byla nominována na národní přehlídku Wolkrův Prostějov.