Plzeňský SPOlek DIvadelních NAdšenců SPODINA pod vedením člena činohry Divadla J.K. Tyla v Plzni Jakuba Zindulky stírá již pravidelně ve svých inscenacích hranice mezi profesionální a neprofesionální tvorbou. Nejinak je tomu i při uvedení známého alegorického dramatu Karla Čapka Věc Makropulos na scéně Divadla Dialog. Soubor v něm užitečně připomíná i dnes časová stanoviska jednoho z našich trvale nejoblíbenějších autorů, názory odmítající radikální lidské zásahy do pevně stanoveného řádu věcí a vyzdvihující pozitivní hodnoty normálního dělného života.

Jakub Zindulka kromě čistého návrhu výtvarného řešení, evokující dobu vzniku Čapkova dramatu před zhruba devadesáti lety, se ujal režie a také ztvárnění jedné z klíčových postav hry, bystře taktizujícího a noblesního majitele panství Jaroslava Pruse. Jako režisér Zindulka Čapkovi věří, a tak inscenaci nevystavěl na výrazné stylizaci figur, jak se autora snažili „zachránit“ tvůrci nedávných uvedení Věci Makropulos v brněnském HaDivadle, v pražském Národním divadle a v Divadle na Vinohradech, ale opírá se především o nesporné kvality textové předlohy. Jemnými stylizujícími prvky však inscenátor vhodně posiluje dojem komického hemžení postav s jejich touhami po úspěchu, lásce či bohatství, například u autoritativního advokáta dr. Kolenatého (František Šimánek), urputně se prosazujícího Alberta Gregora (Petr Kotora), historické příměry vzývajícího solicitátora Vítka (David Haták), dojemně podivínského aristokrata Hauk-Šendorfa (Ivo Hýbl, alternuje Ladislav Synek), klukovsky zamilovaného Janka (Filip Malý, alternuje Ivo Opl) či k pěveckému mistrovství dětinsky vzhlížející Kristiny (Eliška Konečná, alternuje Johanka Skuhrová). Ti všichni i ostatní na menších plochách (například uvaděčka Petry Zoubkové nebo Marcely Žandové, komorná Kláry Kašparové či lékař Petra Tomáška) povrchně obdivují tajuplně charismatickou Emilii Marty (Olga Ženíšková). Zkušená herečka obdařila tři sta let nestárnoucí hrdinku bohatou povahokresbou s převahou vyprahlosti, zloby a chladu. Nepomůže-li enormní dlouhověkost dobrat se člověku moudrosti a soucítění, je otázkou, zda má smysl ji prodlužovat v nesmrtelnost. Stal se malý zázrak, Čapkovy úvahy nad tím, jak se s nepomíjejícím životem nejlépe popasovat, téměř nešustí papírem, ale věrohodně je pronášejí živoucí postavy. Inscenaci účinně dotváří mix zvuku s reprodukovaným zpěvem Venuše Dvořákové.

Proslulá hra se na jevištích neobjevuje příliš často, v Plzni byla naposledy k spatření v roce 1972. Spodina ji záslužně objevila pro minimálně dvě nejmladší generace.