Tedy, budu-li si z letošního Hronova něco obzvlášť pamatovat, a to tak, že některé gesto či akcent se mi bude znovu vracet - možná i v jiných souvislostech, pak to bude něco z Hechtovy investice (e-mailové a mobilní režie) do "neverbální" dramatizace Kesseyho Vyhoďme ho z kola ven (Přeletu nad kukaččím hnízdem). V HRONOFFU uvedl Dialog Plzeň v dálkově ovládané režii Miroslava Elgra, jinak též představitele Murphyho. Viděl-li někdo film, popř. některé z českých uvedení dramatizace tohoto románu (např. v Pardubicích koncem osmdesátých let v režii Michaela Taranta), pak určitě mohl mít pochybnosti o "možnostech" převedení této silné epické látky plné dramatických zvratů a založené na psychodramatech osudů chovanců ústavu pro choromyslné do jazyka inzerovaného žánru nonverbálního divadla. A možná ještě chvíli po začátku se pochybovač nezbavil nervozity z předložené mozaiky etud, které sic vycházejí z tématu, ale k rozvíjení dramatického děje se mají jako mouka, vejce a sůl k hotovému knedlíku - cvičení v psychiatrické léčebně, hodinový stroj, mučící zařízení a pak i ty etudy ilustrující děj, prostředí a situace pantomimickými výstupy...

Leč všeho do času. První polovina představení shrnula tragický osud indiánského rodu i dějiny Ameriky. Připravila skvěle půdu pro téma nastolené příchodem Murphyho, ke srozumitelnému přetlumočení příběhu Indiána (výborný Ivan Brankov) v drtícím nelítostném mechanismu manipulace s lidskou důstojností. Příběh Murphyho, který je osou filmového zpracování i divadelních dramatizací, dostal nový rozměr. V plzeňské inscenaci v sobě nese Indián historickou paměť rodu, formálně přítomnou v postavách, z nichž byl stvořen, a ze zmizelých dějů, které tu jsou stále přítomné. Epické souvislosti se zhmotňují v pohybové zkratce, etudy již nejsou etudami, najednou zafungují i některé pantomimické dovednosti, dokonce i zcizující detaily, komické bonmoty a citace z filmů. Dotvářejí významy, atmosféru, téma a konečně se dostaví i katarze, která zasáhne publikum přesně do černého. Přes promyšlenou režii, světelnou kompozici, adekvátní hudbu i zvuk, zajímavou a překvapivou organizaci prostoru a konečně soustředění herců nezapřela inscenace spíše studiový charakter, work in progress. Ale byť došlo občas k rozvolnění rytmu, byť některé výkony nebyly zcela přesvědčivé, zůstane mi v paměti nesmírné zaujetí herců, které z "nonverbálního" přetlumočení Kesseyho románu připravilo dialog s divákem. A to si na plzeňský Dialog budeme pamatovat.

Zdroj: Zpravodaj 74. Jiráskova Hronova